Svou původní podobu si ponechala i renesanční terasovitá zámecká zahrada, kterou lze navštívit společně s jediným zpřístupnělým zámeckým zahradnictvím a oranžerií u nás.V bohatě zařízených interiérech veřejnosti přístupné národní kulturní památky lze obdivovat sbírky skla, soubory orientálních uměleckých předmětů, zbraní včetně japonských. Významné jsou i historické knihovny, z nichž jedna je připisována slavné rakouské spisovatelce Marii Ebner von Eschenbach, rozené Dubské. A právě Dubští z Třebomyslic jako poslední šlechtičtí majitelé zámku a lysického panství vedou bohatý společenský a kulturní život, proslulé bylo zámecké divadlo i hudební představení a salóny.
I ostatní kulturní a společenské dění v obci, která byla v roce 1652 povýšena na městečko, má dlouholetou tradici, v roce 1871 vznikla Jednota sokolská, resp. Tělocvično hasičská jednota /1873/, dále čtenářsko pěvecký soubor Podhorák, který se později přeměnil na ochotnický divadelní soubor a aktivně působí dodnes. Současné kulturní dění v Lysicích tak úspěšně navazuje na tradice vzdělanosti a kultury. Koncerty v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae jsou toho dokladem. K vzdělanosti jistě přispěla i výstavba nové školní budovy podle návrhu architekta B.Fukse po druhé světové válce, v původní školní budově dnes sídlí obecní knihovna.
V souladu s dosavadním vývojem nejsou Lysice místem, kde by působily větší hospodářské subjekty s vyjímkou několika dřevozpracujících provozoven, stavebních a textilních firem a zemědělské akciové společnosti. Přírodní památkou je lysická obora, která láká místní i turisty k pobytu stejně tak jako místní koupaliště či letní kino.
Věříme, že obec Lysice zaujme své návštěvníky snahou citlivě a na úrovní doby rozvíjet život svých obyvatel při zřeteli ke svému bohatému historickému dědictví, životnímu prostředí a rozhodně také v provedení kvalitních kulturních programů a pořadů.
I ostatní kulturní a společenské dění v obci, která byla v roce 1652 povýšena na městečko, má dlouholetou tradici, v roce 1871 vznikla Jednota sokolská, resp. Tělocvično hasičská jednota /1873/, dále čtenářsko pěvecký soubor Podhorák, který se později přeměnil na ochotnický divadelní soubor a aktivně působí dodnes. Současné kulturní dění v Lysicích tak úspěšně navazuje na tradice vzdělanosti a kultury. Koncerty v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae jsou toho dokladem. K vzdělanosti jistě přispěla i výstavba nové školní budovy podle návrhu architekta B.Fukse po druhé světové válce, v původní školní budově dnes sídlí obecní knihovna.
V souladu s dosavadním vývojem nejsou Lysice místem, kde by působily větší hospodářské subjekty s vyjímkou několika dřevozpracujících provozoven, stavebních a textilních firem a zemědělské akciové společnosti. Přírodní památkou je lysická obora, která láká místní i turisty k pobytu stejně tak jako místní koupaliště či letní kino.
Věříme, že obec Lysice zaujme své návštěvníky snahou citlivě a na úrovní doby rozvíjet život svých obyvatel při zřeteli ke svému bohatému historickému dědictví, životnímu prostředí a rozhodně také v provedení kvalitních kulturních programů a pořadů.
Historický přehled zámku Lysice
Za Jiříka Březnického z Náchoda (1608-1634) a zejména za Františka Leopolda, říšského hraběte z Náchoda a Lichtenburku, se držitelé Lysic zkonformovali s pobělohorským režimem císařů Ferdinanda II., Ferdinanda III. a Leopolda I. Dosáhli proto významnych titulů a postavení, hlavně František Leopold, který byl "Jeho Milostí cisaře římského a krále českého rada, skutečný komorník a zemský soudce Markrabství moravského" a vlastnil vedle řady dalších statků (hlavně na Znojemsku) jako své sídlo Lysice, jimž v roce 1652 vymohl od Ferdinanda III. povýšení na městečko. Před smrtí (1660) odkázal Lysice manželce Alžbětě, v roce 1675 je získal Jan Arnošt Montrochier a od něho (1678) ostřihomský arcibiskup Jiří Scelepsényi. Po arcibiskupově smrti (1686) se stali vlastníky Lysic sirotci po Janu Karlovi hraběti Serényiovi, z nichž byl jako pán výslovně na Lysicích jmenován od roku 1706 Antonín Amatus († 1738) spolu s chotí Františkou, rozenou Valdštejnovou. Serényiové vlastnily panství až do roku 1740, kdy se Lysice ocitly nakrátko v majetku Ditrichštejnů. Od roku 1745 patřilo lysické panství Janu Jiřímu z Piati. Po Janu Jiřím se ujal panství v roce (1762) neblaze proslulý Emanuel z Piati - za něj vypukly na pansví v roce 1774 selské nepokoje, jejichž příčinou byly nelítostné a bezohledné robotní povinnosti. Urputný a spravedlivý zápas lysických a poddaných za práva (udělená jim v roce 1514 Bočkem z Kunštátu a potvrzená a rozšířená Vojtěchem z Pernštejna před rokem 1529 a dokonce Ferdinandem III. v roce 1652) neutichl ani po vydání patentu o zrušení nevolnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku císařem Josefem II. v listopadu 1781. I nadále trvající robotní povinnost vyhrotila situaci do té míry, že se v lednu 1783 sedláci postavili proti vrchnosti se zbraní. Povstání bylo za pomoci narychlo přivolaného vojska utopeno v krvi. Vůdcové, kteří nepadli přímo v boji, byli pak ještě dlouhá léta žalářováni. Není tedy divu, že jméno Piati má v lysických dějinách hořkou příchuť.
Brzy po těchto událostech (1807) vymřeli Piatiové z Drnovic po meči. Jedinou dědičkou se stala Antonie (1773-1843), provdaná Dubská. Tak přešly Lysice do držení jejího manžela Františka hraběte Dubského z Třebomyslic (1750-1812), který krátce před smrtí dosáhl ještě pro sebe i své potomky dědičného hraběcího titulu.
František Dubský pocházel ze staré předbělohorské šlechty. Významnou osobností rodu byl Vilém Dubský, který se v roce 1618 za stavovského povstání postavil proti císaři Ferdinandovi II. To mu vyneslo po bělohorské porážce ztrátu všech statků a jeho rodu postupný úpadek. Vilémův vnuk Jan Karel, otec Františkův, se ocitl zcela na mizině a smrt jej zastihla ve špitální bídě. Teprve hrabě František, obnovitel slávy rodu Dubských, zakladatel jejich lysické větve, prezident moravskoslezského zemského práva, ač byl synem zchudlého šlechtice, dokázal připravit závratnou kariéru pro sebe, tak pevnou půdu pro své potomky.
Držitelem Lysic a současně nejvýznamnějším představitelem rodu Dubských (po Vilémovi) se stal po smrti Františka jeho nejstarší syn Emanuel (1806-1881), císařsko-královský komoří a tajný rada, zemský hejtman moravský (tedy persona grata), nadto společenský grandseigneur a také český vlastenec, příznivec obrozeneckych českých národních snah - ne nadarmo byl jeho vychovatelem slovinský básník Prešeren (1800-1849).
Věrnou družkou i pomocnicí ve společenských, hospodářských a kulturních snahách byla Emanuelovi jeho manželka Matylda, rozená Žerotínová (1808 až1887), mj. zakladatelka první dětské nemocnice v Brně a na Moravě vůbec. Matylda porodila Emnuelovi čtyři syny. Prvorozeným byl Quido (1835 až 1907). Druhorozený Ervín Dubský (1836-1909) se stal námořním admirálem a obohatil Lysice o četné sbírkové fondy exotů, zbraní a knih. Další dva synové, enfant terrible rodiny Zbyněk (1840-1886) a nejmladší Alfons (1843 až 1866) do osudů Lysic příliš nezasáhli. První skončil život vyhoštěn v bídě na následky příliš nespoutaného života, druhého sklátila pruská kulka na prahu mládí v bitvě u Hradce Králové. Pro sklonek 19. a počátek 20. století je třeba připomenout občasný pobyt Emanuelovy neteře, rakouské spisovatelky Marie Ebner-Eschenbachové, rozené Dubské (1830-1916), po níž je pojmenována jedna z lysických knihoven.
Dědicem Emanuelovým byl prvorozenec Quido, majorátní pán Lysic, rovnež zemský moravský hejtman a prezident rolnické společnosti Ackerbaugesellschaft (pro povznesení zemědělství a orby). Byl spíše uzavřenější povahy a jeho éra, stejně jako doba jeho nástupníka, syna Albrechta († 1883) znamenala už jenom pozvolný sestup společenského i kulturního významu rodu Dubských i Lysic samých.
Po druhé světové válce byl zámek na základě Benešových dekratů zestátněn a po roce 1947 byl jako památka první kategorie zpřístupněn. Celková rekonstrukce interiérů proběhla v roce 1966-1972. K dalšímu rozšíření návštěvnických okruhů bylo přistoupeno v roce1999-2000.
Od roku 2002 je objekt Národní kulturní památka.
www.zameklysice.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat